KNIHY TAJEMSTVÍ A MOUDROSTI, židovské apokryfy
- Details
- Category: Uncategorised
- Published on Tuesday, 04 August 2015 16:22
- Written by Super User
- Hits: 2705
KNIHY TAJEMSTVÍ A MOUDROSTI I., uspořádal ThDr. Zdeněk Soušek, Vyšehrad, Praha 1995
1. svazek třísvazkového výběru ze starozákonních apokryfů zahrnuje následující spisy: Aristeas, Henoch, Závěti 12 patriarchů, Sibylliny věštby, Žalmy Šalomounovi.
Aristeas, který je pověřen starostí o zajištění překladu Tóry do řečtiny, píše Filokratovi a referuje mu o celém průběhu této kulturní (Řekové) a náboženské (Židé) klíčové události pro poznání židovských svatých písem za hranicemi Palestiny. Král Ptolemaios posílá z Alexandrie posly k veleknězi Eleazarovi do Jeruzaléma a prosí o učence, kteří by přeložili Tóru do řecké koiné. Je vysláno 72 učenců, kteří v naprosté samotě během 72 dnů překládají celou Tóru (každý z nich samostatně). Když jsou překlady porovnány, doslova a do písmene mezi sebou souhlasí, což je přijato jako důkaz Božího vedení překladu, který je tím též jakoby „kanonizován“. Spis tedy prostřednictvím legendárního děje ospravedlňuje překlad Písma do řečtiny. Aristeův dopis byl sepsán někdy kolem r. 150 př.Kr.
Henoch („zasvěcený“) podle krátké biblické zprávy „chodil s Bohem“ a „nebylo ho, neboť ho Bůh vzal“ (Gn 5,24), byl vždy velice vítanou postavou pro apokalyptiky, kteří mu vkládali do úst vyprávění o nebi, Bohu, andělech, eschatologii (budoucí veliké události a naplnění času), neboť to vše na vlastní oči viděl. V dlouhé apokalyptické knize Henoch I.(sepsána patrně v 1. stol. př.Kr. jako soubor vícero starších vyprávění). Henoch v ní nejdříve uvádí do celého pojednání, pak se věnuje popisu andělského světa, putování po podsvětí, nebeském světě, i světě pozemském viděném v duchovních souvislostech. Následuje popis Mesiáše – Syna člověka, který v pestrých obrazech sestupuje na zem k vykonání Božího soudu. Potom se Henoch věnuje astronomickému světu, následně hovoří se svým synem Metúšelachem, jemuž zjevuje budoucí událost Božího trestu sesláním potopy a běh dějin od Adama až k Mesiáši. Nakonec Henoch odává naučení, napomíná, těší, ovzbuzuje.
Henoch II. je dochován ze středověkého slovanského překladu. Věnuje se stejným tématům, je však mnohem sevřenější (někteří ji považují za výtah z Henoch I.), angelologie je zde však rozvedena podrobněji.
Závěti 12ti patriarchů je velice obsáhlá kniha, která prostřednictvím promlouvání umírajícího patriarchy (12 Jakubových synů a praotců izraelských kmenů) promlouvá k jeho potomkům, shromážděným kolem smrtelného lože. Nejdříve je nastíněn příběh ze života (který je znám z Geneze), případně i nějaký hagadický příběh, který potvrzuje povahu a poslání toho kterého patriarchy, následně pak jsou vznášena napomenutí (vyvarovat se chyb otců). Kniha vznikala v letech 200 př.Kr.-100 po Kr., forma závěti byla oblíbená jako mudroslovná a hlavně parenetická (poučné napomínání) forma náboženské a mravokárné literatury této doby.
Sibylliny věštby zde uvedené jsou 3. a 5. kniha Sibylliných věšteb z 14 dochovaných knih orákul. Ostatní jsou více či méně ovlivněny, či přímo vytvořeny křesťany, proto sem nejsou zahrnuty. Sibylly byly ve starověku věštkyně, původně patrně pocházející z orientu, do středomořského řecko-římského prostředí se dostaly prostřednictvím slavné Sibylly Kúmské (Cumae u Neapoli), která do Kúm přišla s řeckými kolonisty z Euboie. Tato Sibylla Kúmská přišla k římskému králi Tarquiniovi a nabídla mu za vysokou cenu 9 knih svých proroctví. Králi se cena zdála říliš vysoká a nabídku odmítl. Věštkyně hodila 3 knihy do ohně a zbylých 6 nabídla za cenu dvoujnásobnou. I zde král odmítá. Když však Sibylla spálí další 3 knihy a nabídne poslední 3 knihy za čtyřnásobek původní ceny. Tarquinius je koupí a jsou v Římě uloženy do Jovova chrámu. Zde jsou řísně střeženy, senát do nich může nahlížet jen při velmi významných rozhodnutích, která jsou v situaci ohrožení nutná konzultovat s nadpřirozenem. Tyto knihy orákul byly spáleny v r. 83 př.Kr. při požáru Jovova chrámu. Pak byly sbírány nesouvislé věštby Sibylly Eritrejské, které však byly kolem r. 400 po Kr. též zničeny. Sibylla jako věštkyně však našla domov v nových duchovních a kulturních prostředích, orákula pod jménem Sibylly byla psána ještě hluboko do středověku, samozřejmě již v křesťanském prostředí. Dochovalo se jich tedy 14, 2 z nich jsou z židovského prostředí diaspory, která již mluvila řecky. Věštby již nejsou na rozdíl od těch antických psány v nesouvisejících tajemných krátkých výrocích, ale jsou souvisle vynášeny epickým básnickým stylem. Hovoří se v nich především o apokalyptické eschatologii (zánik, prokletí bezbožných národů, návrat Nerona (mrtev, ale zase oživne a přitáhne z orientu s eschatologickým zlým vojskem) eschatologická válka a příchod Mesiáše, který vnese do budoucího věku plnou spravedlnost svým soudem), jejíchž blížící se vyvrcholení je ve své věrohodnosti podepřeno tzv. „vaticinium ex eventu“ (svědectví z již nastalého), tedy autor se prostřednictvím Sibylly (zde patrně pojaté jako dcery či snachy Noemovy) stylizuje do dávné minulosti a předpovídá konkrétně budoucí události, které však ve skutečnosti jsou již minulostí, a tím vzbuzuje ve čtenáři důvěru, že i slova o konečných událostech světa, které stojí již přede dveřmi, jsou spolehlivá. Řím je zde líčen jednoznačně záporně, opak blízké vlády Mesiáše. Zaznívá zde frustrace malých náboženských skupin uprostřed pohanského, často nepřátelského světa, které se pak vybíjejí v jakémsi revanšismu svolávání tvrdých trestů na duchovní nepřátele (Mesiášův soud).
Žalmy Šalomounovy jsou žalmické modlitby, které reflektují problémy 1. stol. př.Kr. Prostřednictvím žalmového stylu (SZ žalmy) posuzují současné události. Spravedlivý často trpí pod nespravedlností a zvůlí mocných, žalmista hledá záchranu u Boha, ke kterému volá ve svých úzkostech.