DIVADLO PRO ANDĚLY, Halík Tomáš

 

DIVADLO PRO ANDĚLY, Halík Tomáš, Lidové noviny, Praha 2010

 

https://lh3.googleusercontent.com/4VSZi523HH188yw61lcs8Ka3EilOCIwJ2xvWH5f-bOr3brRLOCPfqwwc6pCTCvr-_oGI8ea1ayl7iz7Mew_AbXNKVkxX0WnOqyc3GqC2aJKA2ZDtKZu5bPbrZa8AFRMl6799Q9U

 

Celá kniha se velice dobře čte, nabízí nové pohledy na otázku vztahu víry a nevíry, věřícího a nevěřícího. Je do značné míry (tak, jako všechny knihy T. Halíka) spisem spíše filosofickým a psychologickým, než přísně teologickým. Proto nelze všechna vyjádření autora poměřovat katolickou dogmatikou, protože to není její téma. Z knihy dýchá porozumění pro svět “nevěřících přátel”, snaha o intenzívní dialog s nimi přes názorové rozdíly, vidění světa lidí jako spíše rozdělené na “hledající” a “nehledající” (naivně sebejisté), přičemž jen ti první naplňují své lidské poslání. Obě dvě skupiny takto chápaných lidských životů má své zastánce jak mezi nevěřícími, tak mezi věřícími. Evropa, která se nachází v hluboké krizi křesťanské víry mezi lidmi, zde není chápána jako nutně křesťanství stále více lhostejný, či dokonce nepřátelský svět. Oba světy (věřící i nevěřící) se vzájemně doplňují a podmiňují.

 

- NA POČÁTKU BYLO OSLOVENÍ:

 

         - V prvních verších prologu Janova ev. - textu, který si zaslouží být stále znovu čten a promýšlen, překládán, vykládán a komentován - nalézám celé své Krédo, vyznání své víry. Goethův Faust překládá větu “Na počátku bylo slovo” v duchu novověku: “Na počátku byl čin.” Po mnohém přemýšlení navrhuji dnes ještě jiný překlad: “Na počátku bylo oslovení”.

 

“na počátku bylo oslovení. Tímto oslovením byl sám Bůh.” A pak jsou řečeny dvě nesmírně důležité věci: Bůh sám je neproniknutelné tajemství: “Boha nikdo nikdy neviděl.” Avšak: “Slovo se stalo tělem a usídlilo se mezi námi.” To znamená: Božím slovem je nyní “tělo”, lidství - tedy člověčenství je nyní a navždy tím, čím se toto oslovení stává srozumitelným.

 

“Čteme-li” lidství, čteme o Bohu. Evangelium nám říká, že skrze lidství Ježíše z Nazaretu  se můžeme učit porozumět nejen tajemství lidství jakožto lidství, nýbrž tajemství samého Boha, neboť “tělo” a “Slovo” už nelze oddělit.

 

         - Víra, jak jí rozumím, je schopnost vnímat skutečnost jako oslovení: … žít svůj život jako dialog, … (s.15)

 

         - Impulzem pro řadu úvah této knihy byl pro mne překvapivý návrh, který před několika lety učinil papež Benedikt - ještě jako kardinál, 1. dubna 2005, den před smrtí svého předchůdce - “našim nevěřícím přátelům”. Ve své řeči v Subiacu Josef Ratzinger řekl doslova: “V osvícenství se činily pokusy vymyslet a definovat morální normy, které by platily i v případě “etsi Deus non daretur” (i kdyby Bůh neexistoval). Musíme tedy převrátit tento axiom osvícenců a říci: I ten, kdo nedokáže najít způsob, jak přijmout Boha, by se měl snažit žít a směřovat svůj život “veluti si Deus daretur”, jako kdyby Bůh existoval. To je rada, kterou dával už Pascal svým nevěřícím přátelům, je to rada, kterou chceme i my dnes m přátelům, kteří nevěří. Tak nebude nikdo omezen ve své svobodě. ale všem našim záležitostem se dostane podpory a kritéria, které naléhavě potřebují.” (s.33)

 

- BŮH BYDLÍ V MOŽNOSTI:

 

         - Dorothee Soelleová správně poukazuje na to, že za dnes častou otázkou “Kde byl Bůh v Osvětimi?”, “Proč Bůh nezabrání válkám?” je právě tento falešný, hluboce nekřesťanský pojem mocného boha zbavujícího nás naší vlastní zodpovědnosti. (s.38)

 

         - Bůh Bible a naší víry je tečn, který může být. O Bohu nelze říci, že jest nebo není, obě tyto odpovědi (jak už víme z tradice negativní teologie) jsou nedostatečné; Kearney nabízí (a v Bibli nachází jinou odpověď: “Bůh může být.” Čteme-li pozorně biblické příběhy, pak vidíme, že vnich Bůh přichází k člověku jako možnost, jako výzva, jako nabídka a také jako úkol. (s.40)

 

         - Bůh přichází jako možnost, je ovšem třeba do té možnosti vstoupit - a vstup do Božích možností se jmenuje víra. (s.44)

 

- BŮH BYDLÍ V PŘÍBĚHU:

 

         - Kde tedy existuje Bůh, kde se s ním i naši nevěřící přátelé mohou setkat? Existuje v příbězích, které se o něm vypravují. To je dnes nebe, ve kterém bydlí Bůh, to je nebe, které se otevírá tomu, kdo je připraven “vejít do příběhu”. (s.60)

 

         - Eberhard Juengel podobně upozornil, že výrok “Bůh je mrtev”, který známe z úst Hegelových a Nietzscheových, oba zřejmě už v dětství slyšeli při velkopáteční liturgii v jednom lutherském hymnu.

 

Vícekrát jsem hovořil o tom, že výrok “Bůh je mrtev”, ona děsivá “částečná pravda” ateismu, zkušenost s triumfem smrti nad Bohem, je pravda Velkého pátku - a že úlohou křesťana není tuto pravdu vyvracet, nýbrž vložit ji do kontextu celého velikonočního příslibu. (s.64)

 

- SVĚT JE DIVADLO:

 

         - Zakoušíte-li Boží nepřítomnost, pokuste se Ho zastoupit (nikoli nahradit); pokuste se hrát roli, kterou na sebe vzal Kristus. Řekneme-li, inspirováni Soelleovou, že Ježíš hraje Boha, pak dodejme, že to znamená něco zcela jiného než “hrát si na Boha”; hraní role zde neznamená cokoli předstírat, být něčím jen naoko a ne doopravdy; znamená to naplnit své opravdové poslání (tak jako když řekneme, že nějaký otec skutečně plní roli otce - to znamená, že otcem je, a dokonce, že je jím víc než v prostém biologickém smyslu: rozumí závazkům a odpovědnostem plynoucím z této role a uskutečňuje je). A jakkoli nechceme nijak zeslabit či relativizovat jedinečnost a autentičnost Ježíšovy role, vzpomeňme, že jsme již v knize Exodus narazili na místa, kde Hospodin výslovně ukládá Mojžíšovi hrát jeho roli, “být faraonovi i Aronovi Bohem (Ex 4,16 a Ex 7,1).

 

 

 

Joomla templates by a4joomla