HIPPIAS VĚTŠÍ, HIPPIAS MENŠÍ, IÓN, MENEXENOS, Platón

 

HIPPIAS VĚTŠÍ, HIPPIAS MENŠÍ, IÓN, MENEXENOS, Platón, OIKOYMENH, Praha 1996

 



 

Hippias Větší, Hippias Menší, Ión, MenexenosV 1. dialogu Hippias větší je hlavním tématem idea “krásna”. Hippias z Elidy (sofista, nejvýzn. sofisté: Protágoras, Gorgias, Proddikos) zde zastává povrchní ideu krásna ne jako samotného pojmu, ale stále jen cituje to, co je krásné: krásná dívka, zlato, to co je vhodné: “vždy a všude a pro kadého muže je nejkrásnější být bohat, zdráv, ctěn od Hellénů, dožíti se stáří, své rodiče, když zemřou, krásně pochovat a sám být od svých dětí krásně a velkolepě pohřben”. Námitkami a vývraty Sókrata je krásno charakterizováno jako vhodnost, prospěšnost, příčina dobra. Ale i toto je jako nedostatečná definice odmítnuto. Pak je navrženo, že “krásno je libost, vznikající skrze zrak a sluch”, následně, že “krásno je prospěšná libost”, což je však též zpochybněno, přičemž je dialog uzavřen výrokem, že “krásné věci jsou nesnadné”.

 

Hippias menší je dialog o pravdomluvnosti a lživosti. Hippias po přednášce o Homérovi rozmlouvá se Sókratem na téma: kdo je lepší - Achilleus nebo Odysseus? A. je podle H. lepší, protože mluví pravdu, kdežto O. horší, protože lže. Sókr. však dialogem dokazuje, že ten, který vědomě a svobodně lže, je lepší, protože je moudřejší (zná dobro a zlo, svobodně a vědomě se tedy rozhoduje). Je ale ten, kdo zná pravdu a lež, opravdu jako lepší schopen volit lež?

 

Dialog Ión pojednává o básnictví. (Mladý Platón podle staré legendy se sám chtěl stát básníkem, ale pak uslyšel mluvit Sókrata, načež spálil své tragické verše, a následoval Sókr. ve filosofii.) Ión z Efezu je rapsód (znalec básnictví), ale zde zná jen Homéra. Sókr. se chce dozvědět podstatu jeho umění, což Ión nedokáže definovat. Nakonec S. označuje básníka za tlumočníka bohů, přičemž není možné, aby rapsód (odborný posuzovatel básní) skutečně správně básně vyložil. Neboť kdo může lidským rozumem rozebírat to, co mluví bůh?

 

Dialog Menexénos je ilustrací pohřebních proslovů při loučení s padlými hrdiny. Byl zde pronášen “epitafos logos”, tedy pohřební řeč, která měla pevná pravidla rétoriky. Sókr. zde před svým žákem Menexenem nabízí takovou pohřební řeč, kterou se údajně naučil od Aspasie, milenky Periklovy. Tato řeč je však jakousi skrytou ironií na líbivost a podbízivost takovýchto projevů, které jsou výchovné pravdě vzdáleny.

 

Joomla templates by a4joomla