SOFISTÉS, Platón

 

SOFISTÉS, Platón, Oikoymenh, Praha 1995

 



 

SofistésDialog Sofistés navazuje na Theaitéta, je začátkem trilogie, ve které fiktivně Sókratés chce vymezit pojmy sofisty, politika a filosofa. K pojednání o filosofovi u Platóna nedochází. Sofistés je tedy jakýmsi volným pokračováním Theaitéta, Sókratés zde opět zpočátku rozmlouvá s Theodórem a Theaitétem, nicméně brzy z rozhovoru odstupuje a tito dva se stávají druhy v dialogu s “hostem z Elee”, přítelem Parmenidovým a Zenónovým. Dialog se tak stává nejen pokusem o vymezení pojmu sofistés, ale i vymezením vůči filosofii Parmenida o nehybném jednom jako základu jsoucnosti. Návrh stanovení, že sofista je slovní zápasník, jenž umí o všech věcech projevovati své zdánlivé vědění, nastoluje otázku, v jakém smyslu má nejsoucno realitu a jak může být v míněních a řečech obsažen omyl. Realita nejsoucna je v Parmenidově učení vyloučena. Otázka je zde příležitostí, aby Platón uvedl různé přístupy k řešení definice jsoucna (elejský monismus, bájné fiziologické kosmogonie, Empedoklos, Herakleitos, krajní materialismus a idealismus). Jakékoli násilné zjednodušování základu jsoucna před kritikou však neobstojí, jsoucno je možno poznávat, není ani samý klid, ani samý pohyb, ve jsoucnu je klid i pohyb. Nelze ani přijmout naprosté míšení jsoucen, ani jejich chaos, v míšení jsoucen existuje řád. Tento řád se dá vyjádřit ideami: jsoucnost-klid-pohyb-totožnost-různost. Nejsoucnost je nalezena v různosti, není to tedy opak jsoucnosti, nýbrž má stejnou realitu jako jsoucnost. Když je však dokázána jsoucnost nejsoucnosti, je ozřejměna podstaata omylu, který spočívá ve spojení nejsoucna s míněním či řečí. Je-li možná nesprávná řeč, je možné i nesprávné mínění. A tak z toho vyplývá, že sofista je muž, záludně užívající zdání, aby zaplétal do rozporů, umělec přeludů, kejklíř v řečech.

 

V tomto dialogu je vymezena Platónova filosofie k myšlení Parmenidovu. Řeší se zde poměr ideí mezi sebou. Nauka o idejích je tímto dialogem dovršena.

 

Joomla templates by a4joomla